Advent se blíží aneb znáte jeho význam a tradice s ním spojené?

Západní církev v Římě zavedla přibližně v 6. století tradici adventu, která zahrnovala dvě až šest adventních nedělí. Až ve vrcholném středověku se ustálil konečný rozsah a počet čtyř adventních nedělí. Advent začíná v neděli, která je nejblíže k svátku svatého Ondřeje (30. listopadu) a trvá až do večerní modlitby 24. prosince, tedy do západu slunce o Štědrém večeru. Může nastat nejdříve 27. listopadu a nejpozději 3. prosince. Adventní období zahrnuje přibližně čtyři týdny a čtyři adventní neděle (železná neděle, bronzová, stříbrná a zlatá neděle). Počet dní je pohyblivý – nejméně 22 dní a nejvíce 28 dní.

Každou neděli je zapalováno proti směru hodinových ručiček po jedné svíčce na adventním věnci ze stálozelených jehličnanů na znamení stálosti. Na věnec se také upevňují šišky, ořechy, jablíčka nebo šípky představující skrytá přání. Původně se adventní věnec nepokládal na stůl, ale zavěšoval pod stropem. Kruhový věnec vystihuje jednotu, vzkříšení a věčný život. Svíce je možné postavit vedle sebe a postupně je zapalovat zleva doprava. První nedělí adventní začíná i církevní rok. Zapaluje se fialová svíce proroků odkazující na proroky, kteří předpověděli narození Krista. Na druhou adventní neděli symbolizuje fialová betlémská svíce lásku a mír. O třetí adventní neděli střídá fialovou barvu svíce růžová vyjadřující naději a radost z očekávání Kristova narození. Tato pastýřská svíce připomíná Krista jako starostlivého pastýře. Na čtvrtou neděli adventní je zapálením fialové andělské svíce vítán příchod Ježíše Krista. Svíce představuje mír, pokoj a lásku. Na Štědrý den je možné zapálit uprostřed věnce pátou bílou svíci zvanou Kristovu, odkazující na bílé světlo, které prorazilo tmu.

Advent zahrnuje několik svátků, zvyků a činností, které krátily dobu čekání a příprav. Nejčastější činností byly dračky (draní peří) a přástky (předení lnu), které si ženy a dívky krátily povídáním, vyprávěním pohádek a příběhů, hrami, zpěvy nebo četbou z lidových kalendářů. Zkrácení adventní doby a připomenutí biblických událostí i církevních svátků nabízely dodnes užívané kalendáře, jejichž tradice sahá do konce 19. století. Kalendáře se proměnily z hlediska materiálu, obsahu i podoby ztvárnění – básničkové, povídkové, vystřihovánky, vymalovánky nebo kalendáře s políčky zaplněnými čokoládou a hračkami.

K lidovým adventním zvykům patří řezání barborek za úsvitu na svátek svaté Barbory (4. prosince), nejčastěji větviček třešní a višní ze stromu staršího deseti let. Rozkvetlé barborky symbolizují naději, příchod nového světla i života v podobě Ježíše Krista. Pokud barborky nařeže svobodná dívka a o Štědrém dnu jí rozkvetou, do roka se provdá. S adventní dobou byla spojena řada obchůzek maskovaných postav – svatá Barbora, svatý Mikuláš a svatá Lucie, které obdarovávaly a současně kontrolovaly chování a disciplínu dětí. Mezi další adventní zvyky se řadí pečení cukroví nebo zdobení příbytku jmelím, které má přinášet štěstí, lásku a požehnání. V prvním adventním týdnu začínají hospodyně péct cukroví, podle tradice by mělo být v domácnosti zastoupeno na 12 druhů, za každý měsíc v roce jeden druh. Cukroví se původně zavěšovalo na dveře, okna nebo do chlévů, kde ochraňovalo před zlými duchy a silami. Od 19. století se připravovalo ze surovin jako mouka, med, jablka, švestky a ořechy, doplněné také o pepř nebo česnek. Cukroví se mělo péct výhradně z mouky z vlastní úrody pro zajištění hojnosti v příštím roce. V měšťanském prostředí byly vyhledávané karamelky, medáky nebo zázvorky. Hospodyně však pekly i slané cukroví, nejčastěji škvarkové nebo sádlová očka.