Poděkování za úrodu - žně a dožínky

Žně za příznivého počasí trvaly celý měsíc. V jeho průběhu si hospodáři najímali na práci na polích žence, kteří se ráno na poli pokřižovali, naklepali kosy a začali sekat obilí. Muže s kosou následovaly žnečky, odebíraly obilí na povřísla a vázaly snopy. Aby se žně vydařily, uvazovala první snop zpravidla hospodyně. K večeru se z devíti až deseti snopů stavěli panáci, ze sedmnácti snopů mandele. Další den začínala práce za svítání a opět končila za soumraku. Ženci si ji zpříjemňovali žňovými zpěvy a rýmováním. Při namáhavé práci bylo důležité, aby se ženci najedli dosyta. Na poli se proto stravovali, nejčastěji jedli přinesené svačiny (buchty, chléb, máslo, tvaroh, sýr, škvarky aj.) nebo horkou krupicovou kaši. Ženci jídlo zapíjeli kořalkou, octovou vodou nebo později meltou. Pokosené obilí se sváželo na voze (mandelňák) do stodol nebo se skládalo do stohu na dvoře.

Svoz posledního snopu z pole zahajoval dožínky, slavnosti sklizně obilí a ukončení žní, které se konaly většinou na konci srpna nebo na začátku září. Lidově se dožínky označují dožatá, obžínky, ožinky, dóženek nebo homola. Základem dožínek bylo poděkování a vděčnost za dar úrody a prosby za požehnání nadcházející úrody. V mnoha kulturách prostupuje potřeba díkůvzdání za sklizenou úrodu bohu, bohům, božstvům, Matce přírodě nebo jiným duchovním entitám, s čímž souvisely rituály obětování úrody, jejich prvotin nebo darování poslední části sklizně. Jednalo se o projevy poděkování za sklizené obilí nebo jiných důležitých plodin. Dožínkové díkůvzdání mohly doprovázet i zvířecí oběti a různé obětiny (alkohol nebo pokrmy).

V české lidové kultuře dožínky doprovázela nejenom vděčnost, ale také radost ze skončené žatvy, akt předávání sklizené úrody a očekávání odměny. Dožínky zahrnovaly sklizeň poslední části úrody, včetně uvití dožínkového věnce a zhotovení posledního snopu. Věnec z různých druhů obilí upletly žněčky večer před dožínkami nebo v době posledního oběda na poli ze sklizeného obilí. Věnec byl nejčastěji kruhový nebo dosahoval tvaru koruny rozvinuté do výšky. U kruhového věnce se obilí oplétalo kolem prutu nebo povřísel, u korun kolem prutů či kovové výztuže. Do věnce se vplétaly polní květiny, slaměnky, jeřabiny, lískové ořechy, makovice a bylinky. Věnec mohl být dozdoben pentlemi, papírovými květy, papírovými nebo slámovými řetízky i pozlacenými ořechy. Věnci se připisovala kouzelná moc uzdravovat a ovlivnit úrodu v příštím roce.

Kromě dožínkového věnce byl důležitý i poslední snop, který se nazýval nejčastěji děd, baba, nevěsta, barbora, žebrák nebo konopička. Nejčastěji byl uvázán jako ženská postava, většinou ho chasa ještě oblékala do ženského kroje. Snop mohl být však vytvořen i v podobě mužské. Snop ženci ozdobili květinami nebo pentlemi. Dožínkový věnec a poslední snop sloužily jako důkaz o dokončené sklizni a bohatosti úrody. Poté se vystrojil obřadní průvod, který rozvíjel motiv odvážení poslední úrody z pole. Kromě ženců a žneček v průvodech kráčely maskované postavy, jezdci na koních nebo jej doprovázely alegorické vozy. Na vyzdobeném voze se vezl věnec a poslední snop do statku. Snop se ukládal do stodoly nebo do kouta hospodářova domu, kde byl postaven vedle prvního svázaného snopu. Tímto byla opět zajištěna kontinuita úrody, neboť na tomto místě mnohdy zůstával po celý rok.

Základem cílem průvodu však bylo, aby dožínková chasa předala hospodáři dožínkový věnec. Nejčastěji věnec přinášela v ruce nebo na hlavě hlavní žnečka, kterou chasa uznala za nejhezčí a nejvýřečnější. Mohli ho společně přinášet také žnec a žnečka v čele průvodu nebo samostatný zástupce chasy. Hospodář si věnec převzal a pověsil ho na dveře stodoly nebo do průjezdu, kde zůstal do Štědrého dne nebo až do první setby na jaře. Věnec zde symbolizoval úrodu obilí. Zrno z něho mělo napomoci reprodukovat úrodu z předcházejícího roku a používalo se i v bylinných léčivých odvarech pro dobrou dojivost nebo vyléčení nemocí hospodářských zvířat.

Akt předání dožínkového věnce doprovázelo dovolávání se odměny v dožínkových písních i ve vinších. Vedle peněžní odměny byli ženci a žnečky oceněni v naturáliích. Večer proběhla hostina na náklady hospodáře. Podávaly se koláče, vdolky a chleba upečené z nové mouky nebo drůbeží pečínka. Popíjela se kořalka nebo dožínkové pivo. Dožínky slavené původně především na soukromých usedlostech začaly zanikat od konce 19. století. Zejména v době první republiky je vystřídaly obecné dožínkové slavnosti, pořádané místními spolky či farností.