Do Křičně na návštěvu k paní Junkové

Když míříte na farmu u Křičně, již z dálky vás překvapí její rozlehlost. „Co stálo u zrodu vašeho bylinkového hospodářství?“ ptáme se majitelky a naší ověřené dodavatelky, paní Junkové. Odpověď nás nenechává chladnými, silnější příběh bychom si stěží dokázali představit.

Manžel paní Junkové byl nadšený zemědělec, který 20 let pracoval v místním družstvu. Čas od času přinesl domů sazenice, které byly beztak na vyhození, a zasadil je do skleníku. Některé sazenice se uchytily, poté další a další, a tak pan Junek rozšiřoval svojí armádu sazenic víc a víc, až mu byla i zahrada malá. Díky své vášni pro pěstování postupně skupoval pozemky, oral půdu, množil a sázel rostlinky, pořizoval zemědělskou techniku… až se z koníčku postupem času stala plnohodnotná farma se vším všudy. „Víte, bylo to takové jeho poslání,“ vypráví paní Junková, „práci na poli prostě miloval, měl neuvěřitelné vědomosti, které ale znal jen on sám. Postupy, jak pečovat o rostliny nosil v hlavě a nikomu je nepředával, ani si je nikam nezapisoval.“

Ručně nasázeli přes 250 000 bylinek

Je to už rok od doby, co rodinu Junkových postihla osudová rána. „Manžel bohužel loni zemřel,“ dozvídáme se smutnou realitu. „Já jsem v té době učila ve škole a po manželově smrti jsem řešila, co bude dál. Stihl ještě pořídit kombajn a ve skleníku po něm zůstalo připravených 250 000 sazenic, které se měly co nejdříve vysadit na pole. Říkala jsem si, že je alespoň zaleju, ať to tam všechno neuschne, a pak se nějak rozhodneme,“ popisuje paní Junková své těžké začátky.

„Každý rok nám jezdili pomáhat na pole dva kamarádi z Ukrajiny, kteří manželovi pravidelně pomáhali s výsadbou, sklizní a dalšími pracemi. Říkala jsem jim, ať nejezdí, že manžel zemřel, ale nedali si říct a stejně dorazili. Sazenice ze skleníku jsme společně ve čtyřech lidech ručně vysázeli na pole. Bylo to velmi náročné a nevím, jestli bych do toho šla znovu, ale v tu chvíli mi to přišlo jako správná věc,“ svěřuje se paní Junková, proč se rozhodla pokračovat v manželově odkazu.

„Přišlo mi líto zahodit to, co tu manžel 20 let budoval.“

Jakmile jsem se rozhodla, věděla jsem, že nepolevím. I přesto byla změna povolání z učitelky na majitelku farmy asi to nejnáročnější, co jsem kdy podnikla. Jak jsem říkala, manžel si nevedl žádné spisy, neměla jsem tušení, jak se o rostliny starat. Pan Dimák z Lerosu nám hodně pomáhal a já jsem mu za to velmi vděčná. Jezdil za námi a radil, co kdy a jak ošetřit, kde co zastřihnout, kdy vysadit a kdy sklidit. Bez jeho cenných rad bych to zvládala jen těžko.“

Pan Junek před svým odchodem zvládl vybudovat opravdu velkolepé hospodářství. Vybudoval sušárnu, skleníky, pořídil traktory, techniku, a dokonce i sklízecí kombajn. „Nyní už máme požádáno také o sázecí stroj. Zkušenost z loňska bychom neradi opakovali!“ směje se paní Junková při vzpomínce na 250 000 ručně sázených rostlinek. „Držte nám palce, ať to dopadne. Farmaření je pro mě srdeční záležitost.“ A my za celý Leros samozřejmě palce držíme a přejeme paní Junkové hodně štěstí!